Dobové fotografie

Přinášíme ukázku dobových fotografií vázajících se k městečku Polná u Jihlavy a k případu vraždy Anežky Hrůzové. Komentář k jednotlivým snímkům není nutný, jelikož vše je již výstižně popsáno přímo na fotografiích. Je to další důkaz nezlomného přesvědčení o hrůze, kterou tento čin vyvolal v širokých vrstvách tehdejšího obyvatelstva. Lítost vystupující v návalu pocitu beznaděje při shlížení na mrtvolu nebohé Anežky je zcela na místě, proto o to více musíme na tento čin upozorňovat a varovat tak širokou veřejnost před nebezpečností náboženských židovských fanatiků.

Brutální vraždy zakořeněné v judaismu

Lidské oběti byly dobře známé už ve staré zemi Kanaan. Nechme zatím otevřenou otázku, zda dětské mrtvoly, nalezené ve vykopávkách domů v Taanaku a Mutesellimu, jsou pozůstatky obětí nebo přirozeně zemřelých a doma pohřbených, jak bylo tehdy běžné. Zpráva o skutečné lidské oběti je v Druhé knize královské (3,27): „Jal však svého prvorozeného syna, který měl kralovat po něm, a obětoval ho v zápalnou oběť na městských hradbách. I postihlo Izraele veliké rozlícení, takže od něho odtáhli a vrátili se do své země.“ – Již jen to je přinejmenším nápadné. Klade se otázka, proč národ Izraele kvůli této oběti odtáhl. Vysvětlení spočívá v tom, že také stará hebrejská pobožnost počítala s lidskými obětmi. V Knize soudců (11,29 ad.) se píše, že Jiftách obětoval svou dceru. První kniha královská (16,34) zase dosvědčuje lidskou oběť, vloženou do základů domu: „Ve stejnou dobu vystavěl Chíel Bételský město Jericho. Na Abíramovi, svém prvorozeném, položil jeho základ, a na Segúbovi, svém nejmladším, postavil jeho bránu podle Hospodinova slova, které ohlásil skrze Jozua, syna Núnova.“

Do téže kategorie patří také zvláštní příkaz (1 S 14,24 ad.), aby Jónatan zemřel pro Jehovu; lid jej však vyplatil. To všechno jsou zprávy, které ve smyslu Izákovy oběti (Gn 22) byly interpretovány tak, jako by Izraelité nahrazovali lidskou oběť zvířecí. Obětování zvířete však lidskou oběť nenahradilo, nýbrž mělo pouze zástupnou úlohu. Jen pokud nebyl po ruce vhodný člověk jako oběť nebo měl být z nějakého důvodu ušetřen, bylo možné použít také zvířete.

Smith-Stübe uvádí množstvím takových příkladů jak ze starého Orientu, tak i u ostatních národů, které znaly lidské oběti. Egypťané opatřovali obětní zvíře zvláštní značkou, na níž byl vyobrazen spoutaný člověk s mečem na hrdle. Plutarch podle Aristodemovy zprávy vypráví, že při moru ve Spartě vzal orel knězi z ruky nůž, kterým chtěl obětovat pannu, a položil jej na jalovici. Apollodoros (Bibl. I,9,1) píše, že při hladomoru měl být obětován Asthamasův syn jménem Phrixus i se svými sestrami. Matka Nephele je vykoupila skopcem.

Nahrazováním zamýšlené lidské oběti zvířetem se židovstvo tedy neliší od ostatních národů, které znaly lidské oběti, pouze se u něj nápadně dlouho tento zvyk udržel. Na Den smíření (Jom-Kippur) obětuje židovská rodina slepici za ženského člena a kohouta za mužského, a říká při tom: „Toto je moje zastoupení, moje náhrada, toto je můj hřích, nechť tento kohout (resp. tato slepice) propadne smrti a já ať vejdu do dlouhého šťastného života a klidu.“ Všeobecně rozšířený obyčej se nazývá koppores. Obyčej je založen na příkazu Lv 16,2 ad.: „Hospodin řekl Mojžíšovi: Promluv ke svému bratru Áronovi, ať nevstupuje v libovolné době do svatyně dovnitř za oponu k příkrovu, kde je schránka, aby neumřel, až se objevím v oblaku nad příkrovem. Jen tak smí Áron přistupovat ke svatyni: s mladým býčkem k oběti za hřích a s beranem k oběti zápalné. Oblékne si svatou lněnou suknici, přepásá se lněnou šerpou a ovine si lněný turban. Je to svaté roucho. Celý se omyje vodou, než je oblékne. Od pospolitosti Izraelců vezme dva kozly k oběti za hřích a jednoho berana k oběti zápalné. O obou kozlech bude Áron losovat: jeden los pro Hospodina, druhý pro Azázela. Pak přivede Áron kozla, na kterého na, druhý pro Azázela. Pak přivede Áron kozla, na kterého padl los pro Hospodina, a připraví jej v oběť za hřích. Kozel, na kterého padl los pro Azázela, bude postaven živý před Hospodina, aby na něm vykonal smírčí obřady a vyhnal jej k Azázelovi na poušť.

Potom vyjde k oltáři, který je před Hospodinem, a vykoná smírčí obřady za něj. Vezme trochu krve z býčka a krve z kozla a potře rohy oltáře dokola. Sedmkrát na něj stříkne prstem trochu krve. Tak jej očistí od nečistot Izraelců a posvětí ho.“ Této biblické teorii o obětním kozlu nelze přikládat přílišný význam. Proč se dnes neobětuje kozel, nýbrž kohout? Jak dosvědčuje rabín Isidor Scheftelowitz ve své disertaci „Zástupná oběť kohouta“,1 je tato oběť kaporoh 10. dne měsíce tischri na Jom Kippur stále ještě běžná. Proč právě kohout nebo slepice? Proto, že kohout je hebrejsky Gèber a muž – také Gèber! Tím je řečeno vše! Kohout je vynikajícím zastoupením za člověka. Je však jediným? V roce 1530 vydal pokřtěný Žid jménem Antonius Margaritha knihu, která svého času vzbudila velký rozruch.2 Autor tam výslovně říká, že se za smírnou oběť má brát „opice, protože je člověku nejvíce podobná“.

Podle knihy Oskara Goldberga „Bytí Hebrejců“3 nedocenil Maimonides podstatu Jahveho jako Boha, zaměřeného proti řádu přírody. Během debaty byl Goldberg, skutečný „Chacham ha Jisroel“, náhle upřímný a zdůraznil: „K čemu je zde jídlo? K vytváření těla. Z rovnice mezi obětí a jídlem tedy vyplývá, že obětní služba je zde k vytváření božího organismu. Stojí to expressis verbis v Pentateuchu – oběť je tam nazývána‚ lechem Elohim‘, tj. pokrm pro Elohim.“ – Nyní přichází nesmírně důležitá pasáž. Golberg důrazně a výslovně říká: „V návaznosti na zákony o čistém a nečistém má být také ukázáno, že etický zákon je odvozen z rituálu. Příkaz ‚nezabiješ‘ je svým charakterem etický zákon – a přesto je to rituál. Tora odůvodňuje zákaz tím, že říká: ‚Krev zavražděného dělá ze země pokrytce.‘ Co to znamená? Jak jsme si již ukázali, slouží krev obětního zvířete k vytváření Božího organismu. Z religiózně historického hlediska je důležité, že Židé byli prvním rituály provádějícím národem, který přinášel výhradně zvířecí oběti. Všechny ostatní národy starověku byly odkázány na lidské oběti. Nemohlo tomu být jinak, protože jejich kult byl účinný pouze lidskými obětmi. Člověk i zvíře pocházeli u nich z téhož pomyslného přírodního řádu a proto nemohlo zvíře zastoupit člověka. Ba právě naopak – totemové zvíře je posvátné a nedotknutelné. Teprve Abrahám si mohl dovolit obětovat skopce místo svého syna.

Pro naše posuzování věci je bezvýznamné, že národy starověku v dobách svého religiózního úpadku již vedle lidských přinášely také zvířecí oběti, a stejně tak je lhostejné, že již před Abrahámem byli velcí jedinci, kteří přinášeli zvířecí oběti jako např. Ábel, kterého lze přímo nazvat objevitelem tohoto druhu obětování. Podstatným zůstává, že božský organismus může upotřebit pouze zvířecí oběť, lidská oběť v něm vyvolává negativní silové účinky, pocházející z přírodního řádu. Zabitím člověka se napomáhá ztělesnění cizího, nepřátelského řádu. Proto tóra říká: „Krev zavražděného dělá ze země pokrytce.‘ To znamená, že takovým činem se jeví země jinak, než jaká ve skutečnosti je. Země předstírá, že je místem projevu do světa přišlého božstva, ale ve skutečnosti je koncentrací cizí a nepřátelské přírodní síly. Plně na apologetiku zaměřené židovstvo mělo dobrý důvod zabývat se tímto vysvětlením, protože zákaz zabíjení lidí z rituálních důvodů je náležitým ‚vyvrácením‘ rituální vraždy.“

Zde si Goldberg hraje na schovávanou. Ví stejně dobře jako my, že podle židovského zákona je zvířetem právě nežid! Talmud říká výslovně: „Vy jste lidmi, ale nejsou jimi národy světa (nýbrž jsou dobytkem)…“ (Baba mecia 114b ad.). Žádný talmudista nepopírá, že je Nežid pouhé zvíře. Jestliže je zvířecí oběť Jahvemu příjemná, pak je rituální vražda zákonně oprávněná, a pouze obětování Žida by bylo proviněním proti rituálnímu zákonu!

„V krvi je život těla. Já jsem vám ji určil k vykonávání smírčích obřadů za vaše životy. Je to krev; pro život, který je v ní, se získává smíření“ (Lv 17,11). Rovněž rozčtvrcení oběti, které je pro rituální vraždu často typické, i posílání jednotlivých
částí ostatním židovským komunitám, je doloženo ve Starém zákonu: „Vzal spřežení dobytka, rozsekal je na kusy a rozeslal po poslech do celého izraelského území se vzkazem: Tohle se stane s dobytkem každému, kdo nevytáhne se Saulem a Samuelem“ (1 S 11,7). Podobný je příběh Levity, který se zastavil se svou konkubínou na noc v Gibeji. Obyvatelé města, „ničemníci“, obklíčili dům hospodáře, kde se ubytoval a chtěli mu ublížit. Levita jim místo sebe vydal konkubínu a gibejští muži ji celou noc zneužívali tak, že na následky zemřela. „Naložil ji tedy na osla. Doma vzal nůž a rozsekal ji i s kostmi na dvanáct dílů a rozeslal po celém izraelském území“ (Sd 19,29).

Židovstvo mělo již ve starověku takovou pověst pachatelů rituálních vražd, že podezření neprávem přešlo i na prvotní křesťanské církve. Nejen Židé, ale i prvotní křesťané byli obviňováni z vraždění dětí. Tvrdilo se, že moukou posypané tělo novorozence se spolu s nožem předkládalo těm, kdo vstupovali do sekty, a před všemi přítomnými museli pít jeho krev. Nechme zde otevřené, zda se jednalo o přehánění a pomlouvání, ale podstatná část prvotních křesťanů nepochybně ještě dodržovala obřízku a ostatní židovské obyčeje. Je proto psychologicky pochopitelné, že byli také v podezření z páchání rituálních vražd.

Až dosud nám scházelo podrobné vylíčení rituální vraždy přímo z historických pramenů. Nyní je máme před sebou jako výsledek pečlivé a důkladné práce dr. Hellmuta Schramma na základě historických zpráv a spisů soudních procesů. Není příliš mnoho těch, kdo v oblasti židovské otázky pracují vědecky do hloubky a současně zcela nekompromisně. Ve skutečnosti je jich méně, než se obvykle má za to. Často má pro ni někdo správný instinkt, jiný správnou vědeckou metodu, ale jen zřídka se najde obojí dohromady. Proto je třeba uvítat, že v předkládané knize dostáváme do rukou tak potřebnou pomůcku k poznání skutečné tváře židovstva.

Židovstvo v sobě pojí biologicky dědičné kriminální sklony s religiózním synkretismem i silným podílem víry v démony. Kdo bojuje proti židovstvu, „koná dílo Páně“ a vede Boží boj. Máme nyní v rukou velmi cennou zbraň pro takový boj, a proto jí přeji plný úspěch.

Prof. dr. Johann von Leers

Vražda na Anežce Hrůzové

spáchána byla ve středu dne 29. března 1899 mezi 17,45 a 18,15

Dne 29. března 1999 uplyne 100 let od násilné smrti křesťanské dívky – Anežky Hrůzové. Spoluúčast na léto zákeřné vraždě byla nadevší pochybnost dokázána potulnému židu – Leopoldu Hilsnerovi z Polné. Připomeňme si, co se tenkrát v březnu roku 1899 – v předvečer velikonoc – vlastně stalo.

Soudní komise nalezla v největším houští, na pokraji lesa Březiny, na úplně suchém místě, stromky kol stojícími zcela ukrytou a čtyřmi mladými uřezanými smrčky přikrytou mrtvolu ženskou, obrácenou obličejem k zemi na břiše leželi, jejíž hlava byla položena mezi oběma rukama, s nohama pokrčenýma a v ostrém úhlu zvednutýma nahoru. Kolem hlavy byla obtočena košile krví zborcená.

Při soudní pitvě ze dne 1. dubna odpoledne polenským MUDr. Michálkem a MUDr. Prokešem byla zjištěna následující poranění:

– „Na přední straně krku nachází se ohromná rána, táhnoucí se zprava zdola napříč šikmo nahoru směrem k uchu. Rána pronikla veškeré měkké části až k páteři (krční). Při zakloněné hlavě dožaduje rána 8 cm dlouhá, 5 cm široká, s ostrými okraji. Z rány na krku vyčnívají nad dolním okrajem přeříznuté hrtanové chrupavky.

– „Asi uprostřed krku… táhne se napříč krkem strangulační rýha…“

– „Po odstraněni spečených vlasů na hlavě bylo nalezeno osm ran. Rány jsou podobné jedna druhé, takže lze s určitostí říci, že byly způsobeny jedním a týmž nástrojem. Všechny sahají jen ke kosti lebeční…“

Na základě soudního ohledání a pitvy podali soudní lékaři toto dobrozdání: Za poranění smrtelné považují řeznou ránu na krku. Za poranění životu nebezpečné strangulační rýhu na krku a rány na hlavě pro jejich četnost a rozsáhlost. Smrt nastala z řezné rány na krku, jejímž následkem bylo rychlé vykrvácení a porušené dýchání. Toto poranění bylo způsobeno ostrým a dost silným nástrojem – nejspíš silným nožem. Rány na hlavě byly způsobeny patrně kameny na místě činu nalezenými, anebo byly zasazeny holí. K dané nám otázce prohlašujeme, že jsme žádných známek smilného násilí na mrtvole nenalezl, a tvrdíme, jak z ohledání zevního, tak z ohledání vnitřního s určitostí, že mrtvola Anežky Hrůzové skoro úplně vykrvácena byla a že stopy nalezené krve neodpovídaly množství krve, kterou bychom při takovém způsobu smrti v okolí mrtvoly s určitostí mohli očekávat. Konečně vzhledem k okolnostem jak řez na krku vykonán byl, musíme s určitostí za to míti, že řez na zavražděné vykonán byl obrácené obličejem k zemi; neboť jinak kdyby řez byl vykonán při poloze na zádech, muselo by okolí a stromky mocným proudem krve na všechny strany stříkajícím býti potřísněny, čehož jsme při důkladné prohlídce místa nenalezli… Podle toho všeho znalci usoudili, že tuto zákeřnou vraždu spáchalo více osob.

Podezření vůči Hilsnerovi
Obžaloba v dalším líčí, jak došlo k podezření na žida Hilsnera a podpírá důvody k tomuto podezření výslechem řady svědků:

– Jan Pešák, který poznal Hilsnera na vzdálenost 800 kroků
– Jolana Vomelová, 29. března při zpáteční cestě z Polné do Malé Věžnice kolem lesa Březiny asi v 16.45 hod., náhle potkala mladého asi 20 letého muže, jehož popis se hodil právě na podezřelého
– František Cvik viděl téhož dne tj. 29. března po páté hodině večerní, Hilsnera v šedých šatech jít z Polné k Březině
– Další jmenovaní svědci viděli Hilsnera v inkriminovaném čase v okolí Březiny s dalšími dvěma neznámými muži v černých kloboucích na hlavě
– Svědci uvádí, že podezřelý měl na sobě – v okolí lesa – šedý oblek, jak také při své výpovědi vypověděl i bratr podezřelého Mořic: „Že Polda (bratr Leopold) měl bělavé, vlastně spíše šedivé kalhoty, které dostal od paní Hitschmannové z Náchoda, manželky bývalého rabína, už před 2 lety a že tylo kalhoty jsou uloženy v jednom kufru, uschovaném ve starém židovském kostele, ve Velkém Meziříčí.“
– Mořic Hilsner, který se učil u obuvnického mistra Františka Šice v Polné také při výpovědi uvedl, že u nich měli v den vraždy na noc žida a že se pro to nemohl ráno umýt. Byla ihned provedena domovní prohlídka v bytě Marie Hilsnerové ve Velkém Meziříčí (kam se během vyšetřování matka přestěhovala) a též v naznačené staré synagóze nařízena a dne 27. dubna 1899 vykonána. Při prohlídce synagógy byly kalhoty a sako nalezeny. Na kalhotách byly hnědé a rezavé skvrny – vzdor zapřáni. Tamní soudní lékaři prof. MUDr. Reinsberg a doc. MUDr. Slavík po vyšetření těchto skvrn podali konečný posudek, že „z nálezu jest s největší pravděpodobností souditi, že shledané skvrny jsou od krve a podle velikosti izolovaných elementů od krve lidské…“ Až dosud vše zapírající Hilsner musel přiznat, že kalhoty jsou jeho.

Dle úředního vysvědčení, které se zabývalo Hilsnerovými mravy a majetkem vyplynulo, že je zcela špatných mravů a nechvalné pověstí, oddávající se zahálce. Potulujíc se jak pobuda a od své matky Marie Hilsnerové podpory vyžaduje, ačkoli ona sama je vydržována almužnami svých souvěrců – může se považovati Hilsner za schopna skutku jemu žalobou za vinu kladeného, a proto vše jest žaloba pro zločin úkladné vraždy podle § 134 a 135 odst. 1 trest. zákona podána zcela odůvodněnou, obzvláště když i po delším pozorování zdejšími soudními lékaři uznán byl duševně zdravým a úplně příčetným…

Následuje celá řada otázek a odpovědí svědků, soudních znalců – otázek žalobce i obhájce. Jak se v celém případu vyznamenal profesor Masaryk, prozatím zde nebudu uvádět, bylo by to zbytečné, neboť je to všeobecně známé. Méně známá je však závěrečná řeč zástupce soukromé účastnice – Anežčiny matky, která díky Masarykovy byla i se svým synem podezírána z vraždy vlastní dcery – dr. Baxy:

„Neračte zapomenouti, že se zde jedná o matku, která ztratila dceru hodnou, pobožnou, ctnostnou, kterou vychovala tak, že z ní byla panna, děvče, o kterém jsme neslyšeli než chválu… Matka, která si dala takovou práci se svou dcerou, která ji tak vychovala, když uslyšela o její smrti, ptala se: Proč se to stalo mé dceři, proč byla zavražděna, proč ta hodná dcera nezemřela v náručí matčině smrtí přirozenou, proč přišla do rukou zlosynů? Ta matka se ptá proč, ptá se všech: Měla nepřátele? Zavinila něco? Způsobila zlo, zármutek? Stala se obětí nějakého smyslného činu? My jsme z celého příběhu řízení neslyšeli, že by kohokoliv měla. Neměla nepřátele, nemohla být zabita ani ze msty, ani ze žárlivostí, ani ze zhrzené lásky, poněvadž to nikde nebylo opodstatněno. Poněvadž Hilsner se nikdy neucházel o její přízeň, nikdy s ní nemluvil, ač se snažil, aby ji poznal. Není také možné, aby padla za oběť nějakého smyslného činu.naopak, všechny podobné domněnky byly vyvráceny tím, co jsme zde slyšeli od znalců.

Proč tedy, z jakých pohnutek byla Anežka Hrůzová zavražděna. Co si má myslet její matka? Chci vědět, kdo to byl a proč tak těžce ublížil Anežce? U rodičů je to přirozené, že se neptají – kdo uhodil, ale také proč uhodil. A což teprve, když dítě přijde o život! Bohudík a také bohužel, že jsme se dověděli pravou příčinu smrti; pachatele ani ve snu nemohlo napadnout, že jejich čin bude tak brzy objeven. Spoléhali na celou řadu vražd, které dobře ukryli a když jejich oběti byly odkryty, nebylo na nich vidět, jakým způsobem byly zahubeny. Počítali s tím, že jejich oběti byly co nejvíce ukryty a také s tím, že zůstanou dlouho ukryty. Při první vraždě na světě volala krev zavražděného o pomstu, zde však krev nevolala o pomstu, poněvadž v ní krve nebylo, ale celé to mrtvé tělo volalo o pomstu. Prozřetelnost dala příležitost spravedlnosti, aby zde vypátrala, jakým způsobem byla Anežka Hrůzová sprovozena ze světa a kdo byl jejím pachatelem. Mrtvé tělo je důkazem a promluvilo po smrti a mluví dnes k celé veřejnosti a k vám, jako soudcům. Stav, v jakém byla mrtvola nalezena, dosvědčuje nejlépe způsob vraždy a my se ptáme s matkou Anežky, proč její dcera, ta ctnostná křesťanská panna, byla zavražděna!

Já nechci pracovat s nějakými smyšlenkami, nechť mluví znalecký důkaz. V mrtvole nebyla nalezena takřka žádná krev a ta, která tam nalezena byla, nijak nesouhlasí s mírou krve, kterou každý člověk a zejména Anežka Hrůzová jako zdravá silná ženská, musela mít. Velectění pánové! Na to račte dát pozor, k jakému cíli byla Anežka Hrůzová zavražděna. Vrahové na ni vrhli kličku z jakéhokoliv důvodu. Snad aby ji více omráčili, aby nemohla křičet. Ale kdyby šlo vrahům o to, aby se jí zbavili jako osoby, bylo by snadnějším, kdyby tu kličku o jednu minutu déle přidrželi a Anežka by byla zajisté uškrcena.

Ale jim se nejednalo o život Anežky, ten hlavní důvod zavraždění musel teprve přijít, ta hlavní a jediná příčina smrti, zaříznutí velikým, ostrým nožem. Vmysleme se jen do situace: To děvče kráčí domu, má již myšlenky na domov, nic zlého netuší, nemá nejmenší ponětí o vrahu – pojednou je omráčena, dána v moc několika lidí, kteří s ní začnou strhovat šaty, způsobem tak zběsilým, že musela nutně přijít k sobě, a považte situaci mladé, ctnostné dívky, když z ní strhávali šaty, když se viděla v rukou tří neznámých, kteří byli patrně jiné, jí odporné rasy, jak se na ní sápou, jako na obětní zvíře, jaká musela vytrpěti muka, když jí obnažovali prsa, když si vzpomněla, kvůli čemu to vše je… Kdo uváží tylo okamžiky, uzná, že Anežka Hrůzová byla mučednicí v pravém slova smyslu. Proč se to stalo? Že nebyla nalezena žádná krev, pouze malé místo bylo potřísněno krví dle výpovědi znalců, plyne z toho, že se jednalo o způsob vraždy, který je nám dosud neznámý.

Chtěli zavraždit křesťanskou osobu, nevinnou dívku, aby z ní dostali krev. Všechno zamlouvání nic nepomáhá, ten účel vraždy zde byl. Světem běží zvěst, že jsou lidé, kteří usilují o bezživotí bližních, aby se zmocnili jejich krve. Je to příšerné, strašlivé. Člověk se vzpírá tomu uvěřit, my nevěříme pověstem a přece stojíme před faktem, které je dokázáno, které se nedá vyvrátit. Nemluvím o účelu, za jakým se to dalo, o tom nevím. Jest to povinností všech, kteří stojí včele státní společnosti, aby hledali proč, aby pátrali, proč krev zachycují, proč se to děje. Musíme se bránit proti těm, kteří dostávají krev z našich křesťanských dívek; třeba pak, aby proti nim bylo zakročeno… My se tážeme: Kdo byl ten pachatel? Vyšetřování odpovědělo jasně: Ti židé, kteří chodili v okolí Polné s Hilsnerem. Hilsner dobře ví, proč zapírá. Zapírá, že chodil s židy, a přece je to dokázáno. Vždyť mu to řekla ona žena z lidu, Pojmanová: „Proč to neřeknete a citírujete pány…!“ Dnešní přelíčení je počátkem pátrání. Až to vyjde najevo, pak si oddychne křesťanské lidstvo. Dej Bůh, aby si oddychlo. Že se tam židé potloukali, je dokázáno hodnověrnými svědky; oni nejednali pod nátlakem, říkali pravdu. Svědci mají dobře v paměži ty židy, kteří s Hilsnerem chodili (z Haliče). Že u Hilsnerů spali židé, je jisté. Hilsner, který v tom má důležitý úkol, jest hlídač mrtvol. Úřad ten byl svěřován určitým rodinám, přechází s jedné rodiny na druhou, ortodoxní (a tací ortodoxní z Haliče chodili k Hilsnerovi)… Zarazil mne způsob obhajování, že Hilsner popírá, to je jeho právo, ale on popírá vše i okolnosti nezávazné. Já se Hilsnerovi divím, že stálým popíráním sebe usvědčuje. Bylo to vždy vyvráceno. Není pochyb, že on je jedním z těch, kteří činně působili při vraždě. Pan státní zástupce podal jasný obraz činu. Já se připojuji k tomu, že tu pracovalo více rukou! Nemůže se dokázat, kdo vedl řez. Jeden to však spáchal nemohl. Plán byl dobře promyšlen. Bylo pracováno s fanatickou odvahou, drzostí. Pracovalo se svědomím, že v tu chvíli tam nikdo nepřijde. Slyšeli jste pány doktory, že vražda byla spáchána na tom místě, šaty tam byly nalezeny v nejbližší blízkosti, zastrčené pod smrčky. Na ten nůž nekladu žádnou zvláštní váhu, bude se namítati, že by ho nebyl ukazoval. To je pravda. Ale vždyť nebylo jisté v kterou chvíli, v který den se vražda má stát, to záviselo od ostatních dvou pánů, těch spoluviníků. Ukazoval nůž v bezmyšlenkovitosti, jakou ukázal i jinde…

***

Žaloba nikde neužila výrazu rituální vražda. Toto použil jedině obhájce Hilsnera dr. Auředníček. Na tento fakt poukazuje dr. Baxa následovně:

„Kdykoliv se jedná o specielní případ, vždycky se ukazuje na nálezy učenců apod. Proč pak, když na tom záleží, nejmenuje pan Hilsner ty dva židy, kteří s ním chodili. O to se jedná, kdo byli ti židé. Kdykoliv se jedná o určitý případ, vždycky se hledí, aby celá věc zůstala v temnu, vyrukuje se s 19. stoletím, snižuje se, jako kolega Auředníček, který užil slov: Je to vylhané, vnucuje se hanebné pokrytectví, lest, ošklivost, hnus, nevědomost, hloupost, zlomyslnost. A Hilsner také říkal, že jen zpozdilí lidé věří tomu, a to si račte pamatovat, že v celém řízení nemluvil o rituální vraždě nikdo, než pan Hilsner a pan dr. Auředníček. On snesl veliký materiál proti rituální vraždě, ale kdybych já začal, vedlo by to jinam. Já nejsem odborníkem, jako jím není dr. Auředníček, ale mám zde některé věci, ač dr. Auředníček má jednu výhodu, že smí mluvit proti rituální vraždě, ale my pro ni nesmíme. Stěžujíc si, že celý svět je proti Hilsnerovi; není to pravda, vždyť byl dán přímý rozkaz a všecko je konfiskováno, jakmile se mluví o rituální vraždě.

A já se ptám, zná-li kolega Auředníček knihu Sohar, kde mimo jiné stojí, že ve čtvrtém paláci budou ti, kdož zabíjejí akumy, to jest křesťany. Že tam sedí židé, kteří zabíjeli všude lidi ostatních národů? Zná-li výrok rabína Elykema, že ostatní národové jsou dobytek? V talmudu je celá řada míst, kde s největší vášnivostí, zlostí a urputností se mluví proti všemu, co není židovské.

Mohl bych citovat z knihy Sohar (Jas – záře) o pronásledování národa akumů atd. Já vím, že to nepatří k věci, já jsem to nevyvolal a nerad o tom mluvím, abych nedostal výtku nerigorosnosti. Jeden známý rabín (?) píše: „Počet těch pravověrných židů, kteří z náboženských ohledů požívají lidskou krev mimo Uhry a Halič, není počet veliký a praví, že prolitá krev má být dávána do jistých pokrmů.

Tak bych mohl snášet nekonečné množství citátu, ale kdo to rozsoudí v této soudní síni, kde se jedná o důkazy a jednoduchý fakt: spáchal či nespáchal? My nejsme v rituální vraždě autoritami, ale je jisté, že se touto věcí nyní hne a že přijdou autority, které nebudou nadávat a osočovat, ale budou mluvit k věci a mírně.

První přelíčení se konalo od 12. do 16. září 1899 v Kutné Hoře. Předsedou procesu byl dvorní rada Ježek, přísedícími byli radové zemského soudu Pešek a Budccius, žalobu zastupoval státní návladní, rada vrchního zemského soudu dr. Schneider-Svoboda, Hilsnera hájil kutnohorský advokát dr. Auředníček, matku zavražděné Anežky Hrůzové jako soukromou účastnici zastupoval pražský advokát dr. Karel Baxa. O procesu vyšel u Bcauforta stenografický protokol „Přelíčení s Hilsnerem před porotou v Kutné Hoře pro vraždu v Polně.“ Proces skončil odsouzením Hilsnera pro spoluúčast na vraždě spáchané na Anežce Hrůzové k trestu smrti provazem a náhradě soudních útrat a pohřebného v částce 97 zlatých.

***

A mašinérie s Masarykem včele, podporována všemocným tiskem se rozběhla na plné obrátky. Masaryk, tento „génius civilní kuráže”, ač naprostý laik v oboru patologie, práv a rituálních vražd, dokázal s podporou svých židovských přátel revizi procesu jím požadovanou. Nejvyšší soudní dvůr ve Vídni odkázal proces k novému projednání před krajský soud v Písku a nařídil dobrozdání „svých odborníku“ z lékařské fakulty české univerzity v Praze. V Písku už nepadla vůbec řeč o rituální vraždě. Hilsner byl odsouzen k doživotnímu žaláři pro spoluvinu na zavraždění Anežky Hrůzové.

Nutno ještě podotknout, že oběma soudy, jak v Kutné Hoře, tak v Písku, byl uznán vinným! Svůj trest nastoupil. Po zvolení Masaryka prezidentem republiky, byl amnestován.

Slovo závěrem
Podobné případy a ještě hrůznější než Anežčina smrt, jejíž výročí vzpomínáme, se táhnou celými dějinami, malými dětmi obojího pohlaví počínaje, pannami a jinochy konče. Jenom v okolí Polné došlo ke třem vraždám. V r. 1898 byla nalezena mrtvola Marie Klímové, rovněž v dolíku, přikrytá několika vrstvami uřezaných smrčků, které byly vždy po oschnutí vyměněny. Mrtvola byla objevena příliš pozdě, aby se dala určit příčina smrti. V r. 1899 to byla Anežka Hrůzová. Další obětí se stala o pár let později Marie Pytlíková, kterou našli po spáchané vraždě hozenou do potoka u Dobrodina. Kdo prolévá krev bezbožných (ne-židů), pravili rabíni, přináší Bohu oběť. Koho považujeme za bezbožného? Rabín Elicser praví: Tím rozumíme Ježíše a jeho přívržence. (Tr, Sanh. 105.1)

Neboť oni židi, kteří zabili příslušníky ostatních národů, přijdou do čtvrtého paláce v ráji. (Sohar 138,2) – citováno výše dr. Baxou:

„Spravedlivý jest Pán a spravedlnost miluje. Na spravedlnost hledí obličej jeho.”
(Ž. 10).
Agnus Dei, qui lollis peccata mundi, dono eis requiem.
Agnus Dei, qui lollis peccolo mundi, dono eis requiem,
Agnus Dei qui toilis peccolo mundi dono eis requiem sempifernam.

***

Z výše uvedených pramenů ke stému výročí násilné smrti Anežky – připravila Milada Hamerníková, NOVÝ DNEŠEK č. 4/1999

Jak T.G.M. pravdu nemluvil

T.G.Masaryk měl výrazný podíl na obnovení československého státu. Proto se jeho postava idealizovala. Legenda nám Masaryka líčí jako bojovníka za pravdu. Skutečnost je však jiná…

Jen o jedné události, o příčině svého odchodu z gymnázia Masaryk dokázal podat přinejmenším čtyři rozdílné verze. První z nich předložil v roce 1877 v dopise svému příteli Leanderu Čechovi: Bylo to prý pro jeho české národní povědomí. Krátce nato v životopise  pro vídenskou univerzitu podal další verzi:

Prý jako dobrovolník vstoupil do rakouského vojska v době rakousko-pruské války v roce 1866 a byl raněn. Z českého vlastence se stal rakouský vlastenec, přičemž navíc lhal až se hory zelenaly. Masaryk dobrovolně v rakouské armádě nesloužil, ledy v ní ani nemohl být raněn, nemluvě o tom, že údajné zranění kvůli kterému opustil školu, mělo nastat několik let před jeho odchodem ze školy. Masaryk si uvědomoval kompromitující charakter tohoto  životopisu, který nezapadal do pozdější legendy o přesvědčeném bojovníkovi proti rakouskému otroctví, a proto krátce po tom, co se ujal prezidentského úřadu, si tento životopis vyžádal od vídeňské univerzity a dostal ho. Avšak jeho obsah zůstal zachycen v zachovaných vyjádřeních členů školní komise, před kterou Masaryk skládal zkoušku. Třetí verzi nabídl Herbenovi, který ji zveřejnil v jeho životopise: Chudý chlapec, který se proslavil. Podle této verze školní řád přikazoval jít ke zpovědi a on už tehdy jako zásadový člověk to odmítl a kvůli tomu se dostal do sporu s ředitelem gymnázia. A Čapkovi předložil opět jinou  verzi. Spor s ředitelem tu zůstal, ale příčina sporu byla jiná. Známost s děvčetem, přičemž  ředitel měl výhrady k formě tohoto vztahu. Tuto verzi publikoval Čapek ve svých Hovorech. Dalším připadeni, kdy Masaryk nemluvil pravdu, byla vražda Anežky Hrůzové v Polné na konci minulého století. Masaryk se zde rozhodně postavil na obhajobu Hilsnera, podezřelého z vraždy. Bývá zvykem tento postoj interpretovat tak, že navzdory zaujatému veřejnému mínění se postavil na obhajobu nevinného člověka. Avšak bližší rozbor tohoto případu  ukazuje na to, že Masarykovi tu nešlo o pravdu a nezastavil se ani před útoky na čest svých oponentů. Nekvalifikovaně se pokoušel zpochybnit závěry lékařů, kteří pitvali zavražděnou  dívku. Například rozsáhlou smrtelnou řeznou ránu označil za bodnutí. Když jeho oponenti poukázali na fakt, že se nevyzná ani v místě činu, navštívil Masaryk Polnou, kde se lživě představil jako zástupce katolického tisku. Nakonec dva nezávislé porotní soudy na základě důkazů uznali obviněného za vinného. Hilsner měl přitom rozsáhlou možnost obhajoby a na jeho straně byla většina současného tisku. Proto se ani nepodařily snahy o revizi procesu a podle běžné praxe je nutné Hilsnera pokládat za vinného. Je zajímavé, že když byl Hílsner po první světové válce omilostněn a dostal se na svobodu, Masaryk neprojevil sebemenší zájem o setkání s ním. Kdyby byl Masaryk tak pevně přesvědčen o jeho nevině, mohl svůj postoj veřejně demonstrovat. Ale přestože v této době měl na své straně nejen veřejnou podporu, ale i faktickou moc, neučinil tak. Asi dobře věděl, že jeho obhajoba byla nepřesvědčivá.

Jako poslanec rakouského parlamentu se dopustil křivé přísahy – přísahal věrnost státu, který se současně snažil rozbít. Tohoto později využili sudetští Němci, kteří mohli argumentovat tím, že při své zradě Československa nedělali nic jiného než kdysi hlava československého  státu.

Nezávislost Česko-Slovenska byla vyhlášena 18. října 1918 ve Washingtonu. Někteří historici proto pokládají toto datum za vznik Československého státu. Washingtonská deklarace byla  vyhlášena ve jménu Masaryka, Beneše a Štefánika. Ale jenom Štefánik nebyl tehdy ve Washingtonu a když se později dozvěděl o textu, který zkoncipoval Masaryk, 2. listopadu 1918 poslal z Tokia svůj protest. (Nevyjasněná Štefánikova letecká nehoda při jeho návratu do vlasti s tímto – kromě jiného – souvisí, pozn. red.)

Masaryk také zformuloval text dohody s americkými Slováky v městě Pittsburgh. Nejprve ho podepsal v květnu 1918, potom v listopadu, v době kdy už byl uznán jako prezident. V něm se zaručil poskytnout Slovensku samosprávu. Masaryk totiž tehdy byl na amerických Slovácích nemálo závislý – ti mu poskytovali značné finační prostředky. Ale záhy po tom, kdy Masaryk dosáhl svého cíle, odmítl tento závazek splnit a snažil se vykroutit nedůstojnými výmluvami. Dokonce v jednom dopise Hlinkovi (12.10.1929) označil tuto smlouvu za falzifikát. Masaryk svůj závazek nenaplnil ani tehdy, když americká úřední expertiza potvrdila právoplatnost této smlouvy. Tímto postupně vznikl neřešitelný problém, který oslaboval česko-slovenský stát a později ulehčil jeho zánik. Samostatnou kapitolou je Masarykův vztah ke katolické církvi – lži, které o ní šířil, by si zasloužily zvláštní zpracování.

Historik, který by chtěl zachytit osobnost umělého idolu T.G.M. ze stránky pravdomluvnosti,  našel by vděčné téma ke zpracování…

Peter Bielik
NOVÝ  DNEŠEK č. 2/1999

Věřte nevěřte… ale co důkazy?

Jakmile přijde v nějaké souvislosti řeč na židovskou rituální vraždu, okamžitě zazní dobře známý pokřik o „krvavém strašidlu rituální vraždy“, „barbarské a nesmyslné bajce středověku“, „přiznáních, vynucených mučením na ubohých, nevinných Židech“, o „hloupých předsudcích“ a podobně. A právě to samé od našich čtenářů žádáme: čtěte pozorně a bez „hloupých předsudků“, jejichž původ si většinou sami neuvědomujete, a sami si pak udělejte vlastní názor. Krvavé lidské oběti znaly mnohé starověké národy, ale udržely se pouze u Židů. Proč by jinak byli z rituální vraždy pro krev obviňováni v průběhu dějin právě a jedině Židé? Je pravda, že se místo člověka obětovalo zvíře, ale to lidskou oběť nenahradilo, nýbrž mělo pouze zástupnou úlohu. Podle židovského zákona je však zvířetem právě Nežid! Talmud říká výslovně: „Vy jste lidmi, ale nejsou jimi národy světa (nýbrž jsou dobytkem)…“ (Baba mecia 114b ad.). Žádný talmudista nepopře, že je Nežid pouhé zvíře. Jestliže je zvířecí oběť Jahvemu příjemná, pak je rituální vražda zá-konně oprávněná, a pouze obětování Žida by bylo nesmírným proviněním proti ri-tuálnímu zákonu! Historie učí, že Židé dokázali svou vnitřní uzavřenost „rasové rodiny“ udržet jako celek proti ostatním národům, a jsme-li si navíc prakticky jisti i existencí nejvyššího vedení tohoto tajného spolku, pak je nebezpečí pro ostatní národy ze strany Židů o to větší, že v jejich společenství nacházíme různé tajné organizace, které výše zmíněnou víru Židů o sobě jako o nejvyšším národě celého lidstva vedou k činům ve smyslu čirého „satanismu“. A k této víře jako takové pak už stačí jen dodat ještě stěží uvěřitelnou židovskou pověru, jejímž výrazem jsou všude krvavé oběti. Pak po staletí proti Židům vznášená obvinění z rituální vraždy nejsou vůbec neopodstatněná. O rituální vraždě ostatně existuje již velmi bohatá vědecká literatura. Stejně tak nelze pochybovat o zmíněné židovské pověrčivosti. Přestože Josua Trachtenberg tvrdí, že židovská magie je především magií bílou, protože „implicitně důvěřuje dobrým mocnostem, andělům a mnohostranným personifikovaným Božím vlastnostem, které jsou vzývány pomocí komplikované techniky záměny a kombinování hebrejských písmen“, přesto hned dodává, že „v některých vzácnějších případech se skutečně vyskytují i démoni jako prostředníci židovských mágů“, což znamená, že i černá magie je předmětem židovské mystiky. Kde je však domovem černá magie, nemůže být ani výskyt lidských obětí a „rituálních vražd“ ničím zvlášť překvapivým, protože právě lidské oběti jsou podstatnou součástí černé magie, což nemůže popřít nikdo, kdo je s touto disciplinou obeznámen (Rothkranz). Od samého středověku až po dvacáté století bylo mnohokrát potvrzeno, že Židé použili křesťanskou krev ke svým pověrčivým účelům. Ve věci zavraždění chlapce Bedřicha z Döry r. 1494 v Trnavě potvrdil jeden starý rabín, že podle starožidovské tradice je křesťanská krev při rituální obřízce velmi prospěšná proti vykrvácení a slouží i k urychlenému hojení. Dále se křesťanská krev používá při některých ženských nemocech na zastavení nadměrného krvácení, a stejně tak při porodu, neboť se věří, že nic tak nenapomáhá zdárnému průběhu porodu jako požití několika ka- pek křesťanské krve. Rabín pak ještě prohlásil: „Podle starého a v tajnosti drženého náboženského příkazu byla každoročně vylosována jedna židovská obec, které tím připadl úkol usmrtit jednoho křesťana a obětovat jeho krev Jehovovi. Letos padl los na židovskou obec v Trnavě.“ Rabín Samuel, dobře obeznámený v židovských věroučných mystériích a mimo to spoluúčastný na vraždě malého Šimona z orientu roku 1475, se vyjádřil: „Před mnoha lety se v Babylonu radilo shromáždění moudrých Židů a došlo k přesvědčení, že krev křesťanských dětí je velice užitečná pro dítka Izraele. Křesťanské dítě musí být zabito stejným způsobem, jako Ježíš, kterého křesťané uctívají za Boha. Nejlépe je, není-li poražené dítě (originální výraz!) starší sedmi let. Křesťanská dívka je vhodná k oběti tehdy, je-li ještě pannou.“ Rabín ještě dodal: „Křesťanské dítě může být sice k tomu účelu zabito v kterýkoli čas, avšak Bohu je nejpříjemnější, stane-li se tak krátce před velikonocemi.“ Podobné vývody také později uveřejnil r. 1803 ke křesťanství obrácený bývalý vrchní rabín dr. Theophil Monaco. Podle něho tajemství krvavé oběti nezná každý Žid, nýbrž výhradě rabíni, učenci a mudrci, zvaní „chassidim“. Vraždy křesťanů mají dvě základní pohnutky: nenávist vůči křesťanství a pověrčivost. Křesťanskou krev přidávají Židé do některých pokrmů především o Velikonocích a o svátku Purim. Bývalý vrchní rabín o těchto židovských obyčejích vyprávěl na základě osobních znalostí, kdy se jich osobně účastnil po třicet let spolu se svým otcem. Přestože tyto věci skutečně znějí sotva uvěřitelně, jde o autentické výroky z úst samotných Židů, a nelze je tedy označovat za „obvyklé pomlouvání“. V případě zhruba čtyř set známých vražd, spáchaných Židy z náboženských důvodů a nazývaných proto obvykle „rituálními vraždami“ (přičemž jejich skutečný počet je mno-hem vyšší), existuje až příliš mnoho věcných důkazů, shod a příslušných motivů, než aby bylo možné mluvit o nějaké náhodě nebo zlomyslném podsouvání viny. Z pověrčivosti používají Židé křesťanskou krev ve způsobu svátosti. Přidávání krve do chleba a vína o Velikonocích upomíná na reálnou přítomnost Kristovy krve v podobě chleba a vína během sv. mše. Je tedy zcela logický závěr, že se Židé tímto způsobem opičí a vysmívají křesťanským svátostem přesně tak, jako se talmudské spisy vysmívají svatým osobám, kostelům, svátostem i křesťanským svátkům, a na-zývají je výsměšnými a opovržlivými jmény. Zabíjení křesťanů, k němuž Talmud na svých nesčetných místech vyzývá a podněcuje, je v případě rituálních vražd pá-cháno ze stejných pohnutek jako v Talmudu, totiž z neukojitelné nenávisti vůči křesťanství. Motivy takových činů lze snadno a spolehlivě odvodit z Talmudu. Německý spisovatel J. A. Eisenmenger, jehož vývody o Talmudu až dodnes nikdo nedokázal vy-vrátit, nepochybuje o tom, že Židé z náboženských důvodů usilují křesťanům o ži-vot, a pro své tvrzení uvedl tolik důkazů, že je nelze odbýt nebo zalhat. Souborná práce Hellmuta Schramma je znamenitým přehledem hrozných jevů, které jsou pro normálního člověka opravdu jen sotva představitelné. Nepochybně se bude také poukazovat na dobu vydání knihy, kdy přece – jak každý ví – miliony Židů… atd. Nikdo by se tím však neměl nechat odradit, protože studie o skutečnosti rituální vraždy vycházely ve všech dobách i v nejrůznějších společenských systémech, a vždy dospěly ke stejnému závěru.

F.W.Ghillan

„Opravdu se domníváte, že mně dělá potěšení prohrabávat se ve špíně? Nemyslíte, že bych si pro svá studia posledních let nevybral raději příjemnější téma než pošetilosti a ohavnosti vašeho ubohého židovského bytí? Pouze přesvědčení, že musím posloužit lidstvu, mě přivedlo k této otázce, a také vědomí, že je třeba vynést na denní světlo tuto příšernou věc. Skoncovat s ní může jen světlo veřejnosti. Nastal čas, kdy se tisícileté tajemství východu i západu objeví v plném světle!

(F. W. Ghillany, profesor a městský knihovník v Norimberku v polemickém spisu „Das Judentum und die Kritik“, str. 121, z roku 1844 v odpověďi svým anonymním židovským odpůrcům.)