spáchána byla ve středu dne 29. března 1899 mezi 17,45 a 18,15
Dne 29. března 1999 uplyne 100 let od násilné smrti křesťanské dívky – Anežky Hrůzové. Spoluúčast na léto zákeřné vraždě byla nadevší pochybnost dokázána potulnému židu – Leopoldu Hilsnerovi z Polné. Připomeňme si, co se tenkrát v březnu roku 1899 – v předvečer velikonoc – vlastně stalo.
Soudní komise nalezla v největším houští, na pokraji lesa Březiny, na úplně suchém místě, stromky kol stojícími zcela ukrytou a čtyřmi mladými uřezanými smrčky přikrytou mrtvolu ženskou, obrácenou obličejem k zemi na břiše leželi, jejíž hlava byla položena mezi oběma rukama, s nohama pokrčenýma a v ostrém úhlu zvednutýma nahoru. Kolem hlavy byla obtočena košile krví zborcená.
Při soudní pitvě ze dne 1. dubna odpoledne polenským MUDr. Michálkem a MUDr. Prokešem byla zjištěna následující poranění:
- „Na přední straně krku nachází se ohromná rána, táhnoucí se zprava zdola napříč šikmo nahoru směrem k uchu. Rána pronikla veškeré měkké části až k páteři (krční). Při zakloněné hlavě dožaduje rána 8 cm dlouhá, 5 cm široká, s ostrými okraji. Z rány na krku vyčnívají nad dolním okrajem přeříznuté hrtanové chrupavky.
- „Asi uprostřed krku… táhne se napříč krkem strangulační rýha…“
- „Po odstraněni spečených vlasů na hlavě bylo nalezeno osm ran. Rány jsou podobné jedna druhé, takže lze s určitostí říci, že byly způsobeny jedním a týmž nástrojem. Všechny sahají jen ke kosti lebeční…“
Na základě soudního ohledání a pitvy podali soudní lékaři toto dobrozdání: Za poranění smrtelné považují řeznou ránu na krku. Za poranění životu nebezpečné strangulační rýhu na krku a rány na hlavě pro jejich četnost a rozsáhlost. Smrt nastala z řezné rány na krku, jejímž následkem bylo rychlé vykrvácení a porušené dýchání. Toto poranění bylo způsobeno ostrým a dost silným nástrojem – nejspíš silným nožem. Rány na hlavě byly způsobeny patrně kameny na místě činu nalezenými, anebo byly zasazeny holí. K dané nám otázce prohlašujeme, že jsme žádných známek smilného násilí na mrtvole nenalezl, a tvrdíme, jak z ohledání zevního, tak z ohledání vnitřního s určitostí, že mrtvola Anežky Hrůzové skoro úplně vykrvácena byla a že stopy nalezené krve neodpovídaly množství krve, kterou bychom při takovém způsobu smrti v okolí mrtvoly s určitostí mohli očekávat. Konečně vzhledem k okolnostem jak řez na krku vykonán byl, musíme s určitostí za to míti, že řez na zavražděné vykonán byl obrácené obličejem k zemi; neboť jinak kdyby řez byl vykonán při poloze na zádech, muselo by okolí a stromky mocným proudem krve na všechny strany stříkajícím býti potřísněny, čehož jsme při důkladné prohlídce místa nenalezli… Podle toho všeho znalci usoudili, že tuto zákeřnou vraždu spáchalo více osob.
Podezření vůči Hilsnerovi
Obžaloba v dalším líčí, jak došlo k podezření na žida Hilsnera a podpírá důvody k tomuto podezření výslechem řady svědků:
- Jan Pešák, který poznal Hilsnera na vzdálenost 800 kroků
- Jolana Vomelová, 29. března při zpáteční cestě z Polné do Malé Věžnice kolem lesa Březiny asi v 16.45 hod., náhle potkala mladého asi 20 letého muže, jehož popis se hodil právě na podezřelého
- František Cvik viděl téhož dne tj. 29. března po páté hodině večerní, Hilsnera v šedých šatech jít z Polné k Březině
- Další jmenovaní svědci viděli Hilsnera v inkriminovaném čase v okolí Březiny s dalšími dvěma neznámými muži v černých kloboucích na hlavě
- Svědci uvádí, že podezřelý měl na sobě – v okolí lesa – šedý oblek, jak také při své výpovědi vypověděl i bratr podezřelého Mořic: „Že Polda (bratr Leopold) měl bělavé, vlastně spíše šedivé kalhoty, které dostal od paní Hitschmannové z Náchoda, manželky bývalého rabína, už před 2 lety a že tylo kalhoty jsou uloženy v jednom kufru, uschovaném ve starém židovském kostele, ve Velkém Meziříčí.“
- Mořic Hilsner, který se učil u obuvnického mistra Františka Šice v Polné také při výpovědi uvedl, že u nich měli v den vraždy na noc žida a že se pro to nemohl ráno umýt. Byla ihned provedena domovní prohlídka v bytě Marie Hilsnerové ve Velkém Meziříčí (kam se během vyšetřování matka přestěhovala) a též v naznačené staré synagóze nařízena a dne 27. dubna 1899 vykonána. Při prohlídce synagógy byly kalhoty a sako nalezeny. Na kalhotách byly hnědé a rezavé skvrny – vzdor zapřáni. Tamní soudní lékaři prof. MUDr. Reinsberg a doc. MUDr. Slavík po vyšetření těchto skvrn podali konečný posudek, že „z nálezu jest s největší pravděpodobností souditi, že shledané skvrny jsou od krve a podle velikosti izolovaných elementů od krve lidské…“ Až dosud vše zapírající Hilsner musel přiznat, že kalhoty jsou jeho.
Dle úředního vysvědčení, které se zabývalo Hilsnerovými mravy a majetkem vyplynulo, že je zcela špatných mravů a nechvalné pověstí, oddávající se zahálce. Potulujíc se jak pobuda a od své matky Marie Hilsnerové podpory vyžaduje, ačkoli ona sama je vydržována almužnami svých souvěrců – může se považovati Hilsner za schopna skutku jemu žalobou za vinu kladeného, a proto vše jest žaloba pro zločin úkladné vraždy podle § 134 a 135 odst. 1 trest. zákona podána zcela odůvodněnou, obzvláště když i po delším pozorování zdejšími soudními lékaři uznán byl duševně zdravým a úplně příčetným…
Následuje celá řada otázek a odpovědí svědků, soudních znalců – otázek žalobce i obhájce. Jak se v celém případu vyznamenal profesor Masaryk, prozatím zde nebudu uvádět, bylo by to zbytečné, neboť je to všeobecně známé. Méně známá je však závěrečná řeč zástupce soukromé účastnice – Anežčiny matky, která díky Masarykovy byla i se svým synem podezírána z vraždy vlastní dcery – dr. Baxy:
„Neračte zapomenouti, že se zde jedná o matku, která ztratila dceru hodnou, pobožnou, ctnostnou, kterou vychovala tak, že z ní byla panna, děvče, o kterém jsme neslyšeli než chválu… Matka, která si dala takovou práci se svou dcerou, která ji tak vychovala, když uslyšela o její smrti, ptala se: Proč se to stalo mé dceři, proč byla zavražděna, proč ta hodná dcera nezemřela v náručí matčině smrtí přirozenou, proč přišla do rukou zlosynů? Ta matka se ptá proč, ptá se všech: Měla nepřátele? Zavinila něco? Způsobila zlo, zármutek? Stala se obětí nějakého smyslného činu? My jsme z celého příběhu řízení neslyšeli, že by kohokoliv měla. Neměla nepřátele, nemohla být zabita ani ze msty, ani ze žárlivostí, ani ze zhrzené lásky, poněvadž to nikde nebylo opodstatněno. Poněvadž Hilsner se nikdy neucházel o její přízeň, nikdy s ní nemluvil, ač se snažil, aby ji poznal. Není také možné, aby padla za oběť nějakého smyslného činu.naopak, všechny podobné domněnky byly vyvráceny tím, co jsme zde slyšeli od znalců.
Proč tedy, z jakých pohnutek byla Anežka Hrůzová zavražděna. Co si má myslet její matka? Chci vědět, kdo to byl a proč tak těžce ublížil Anežce? U rodičů je to přirozené, že se neptají – kdo uhodil, ale také proč uhodil. A což teprve, když dítě přijde o život! Bohudík a také bohužel, že jsme se dověděli pravou příčinu smrti; pachatele ani ve snu nemohlo napadnout, že jejich čin bude tak brzy objeven. Spoléhali na celou řadu vražd, které dobře ukryli a když jejich oběti byly odkryty, nebylo na nich vidět, jakým způsobem byly zahubeny. Počítali s tím, že jejich oběti byly co nejvíce ukryty a také s tím, že zůstanou dlouho ukryty. Při první vraždě na světě volala krev zavražděného o pomstu, zde však krev nevolala o pomstu, poněvadž v ní krve nebylo, ale celé to mrtvé tělo volalo o pomstu. Prozřetelnost dala příležitost spravedlnosti, aby zde vypátrala, jakým způsobem byla Anežka Hrůzová sprovozena ze světa a kdo byl jejím pachatelem. Mrtvé tělo je důkazem a promluvilo po smrti a mluví dnes k celé veřejnosti a k vám, jako soudcům. Stav, v jakém byla mrtvola nalezena, dosvědčuje nejlépe způsob vraždy a my se ptáme s matkou Anežky, proč její dcera, ta ctnostná křesťanská panna, byla zavražděna!
Já nechci pracovat s nějakými smyšlenkami, nechť mluví znalecký důkaz. V mrtvole nebyla nalezena takřka žádná krev a ta, která tam nalezena byla, nijak nesouhlasí s mírou krve, kterou každý člověk a zejména Anežka Hrůzová jako zdravá silná ženská, musela mít. Velectění pánové! Na to račte dát pozor, k jakému cíli byla Anežka Hrůzová zavražděna. Vrahové na ni vrhli kličku z jakéhokoliv důvodu. Snad aby ji více omráčili, aby nemohla křičet. Ale kdyby šlo vrahům o to, aby se jí zbavili jako osoby, bylo by snadnějším, kdyby tu kličku o jednu minutu déle přidrželi a Anežka by byla zajisté uškrcena.
Ale jim se nejednalo o život Anežky, ten hlavní důvod zavraždění musel teprve přijít, ta hlavní a jediná příčina smrti, zaříznutí velikým, ostrým nožem. Vmysleme se jen do situace: To děvče kráčí domu, má již myšlenky na domov, nic zlého netuší, nemá nejmenší ponětí o vrahu – pojednou je omráčena, dána v moc několika lidí, kteří s ní začnou strhovat šaty, způsobem tak zběsilým, že musela nutně přijít k sobě, a považte situaci mladé, ctnostné dívky, když z ní strhávali šaty, když se viděla v rukou tří neznámých, kteří byli patrně jiné, jí odporné rasy, jak se na ní sápou, jako na obětní zvíře, jaká musela vytrpěti muka, když jí obnažovali prsa, když si vzpomněla, kvůli čemu to vše je… Kdo uváží tylo okamžiky, uzná, že Anežka Hrůzová byla mučednicí v pravém slova smyslu. Proč se to stalo? Že nebyla nalezena žádná krev, pouze malé místo bylo potřísněno krví dle výpovědi znalců, plyne z toho, že se jednalo o způsob vraždy, který je nám dosud neznámý.
Chtěli zavraždit křesťanskou osobu, nevinnou dívku, aby z ní dostali krev. Všechno zamlouvání nic nepomáhá, ten účel vraždy zde byl. Světem běží zvěst, že jsou lidé, kteří usilují o bezživotí bližních, aby se zmocnili jejich krve. Je to příšerné, strašlivé. Člověk se vzpírá tomu uvěřit, my nevěříme pověstem a přece stojíme před faktem, které je dokázáno, které se nedá vyvrátit. Nemluvím o účelu, za jakým se to dalo, o tom nevím. Jest to povinností všech, kteří stojí včele státní společnosti, aby hledali proč, aby pátrali, proč krev zachycují, proč se to děje. Musíme se bránit proti těm, kteří dostávají krev z našich křesťanských dívek; třeba pak, aby proti nim bylo zakročeno… My se tážeme: Kdo byl ten pachatel? Vyšetřování odpovědělo jasně: Ti židé, kteří chodili v okolí Polné s Hilsnerem. Hilsner dobře ví, proč zapírá. Zapírá, že chodil s židy, a přece je to dokázáno. Vždyť mu to řekla ona žena z lidu, Pojmanová: „Proč to neřeknete a citírujete pány…!“ Dnešní přelíčení je počátkem pátrání. Až to vyjde najevo, pak si oddychne křesťanské lidstvo. Dej Bůh, aby si oddychlo. Že se tam židé potloukali, je dokázáno hodnověrnými svědky; oni nejednali pod nátlakem, říkali pravdu. Svědci mají dobře v paměži ty židy, kteří s Hilsnerem chodili (z Haliče). Že u Hilsnerů spali židé, je jisté. Hilsner, který v tom má důležitý úkol, jest hlídač mrtvol. Úřad ten byl svěřován určitým rodinám, přechází s jedné rodiny na druhou, ortodoxní (a tací ortodoxní z Haliče chodili k Hilsnerovi)… Zarazil mne způsob obhajování, že Hilsner popírá, to je jeho právo, ale on popírá vše i okolnosti nezávazné. Já se Hilsnerovi divím, že stálým popíráním sebe usvědčuje. Bylo to vždy vyvráceno. Není pochyb, že on je jedním z těch, kteří činně působili při vraždě. Pan státní zástupce podal jasný obraz činu. Já se připojuji k tomu, že tu pracovalo více rukou! Nemůže se dokázat, kdo vedl řez. Jeden to však spáchal nemohl. Plán byl dobře promyšlen. Bylo pracováno s fanatickou odvahou, drzostí. Pracovalo se svědomím, že v tu chvíli tam nikdo nepřijde. Slyšeli jste pány doktory, že vražda byla spáchána na tom místě, šaty tam byly nalezeny v nejbližší blízkosti, zastrčené pod smrčky. Na ten nůž nekladu žádnou zvláštní váhu, bude se namítati, že by ho nebyl ukazoval. To je pravda. Ale vždyť nebylo jisté v kterou chvíli, v který den se vražda má stát, to záviselo od ostatních dvou pánů, těch spoluviníků. Ukazoval nůž v bezmyšlenkovitosti, jakou ukázal i jinde…
Žaloba nikde neužila výrazu rituální vražda. Toto použil jedině obhájce Hilsnera dr. Auředníček. Na tento fakt poukazuje dr. Baxa následovně:
„Kdykoliv se jedná o specielní případ, vždycky se ukazuje na nálezy učenců apod. Proč pak, když na tom záleží, nejmenuje pan Hilsner ty dva židy, kteří s ním chodili. O to se jedná, kdo byli ti židé. Kdykoliv se jedná o určitý případ, vždycky se hledí, aby celá věc zůstala v temnu, vyrukuje se s 19. stoletím, snižuje se, jako kolega Auředníček, který užil slov: Je to vylhané, vnucuje se hanebné pokrytectví, lest, ošklivost, hnus, nevědomost, hloupost, zlomyslnost. A Hilsner také říkal, že jen zpozdilí lidé věří tomu, a to si račte pamatovat, že v celém řízení nemluvil o rituální vraždě nikdo, než pan Hilsner a pan dr. Auředníček. On snesl veliký materiál proti rituální vraždě, ale kdybych já začal, vedlo by to jinam. Já nejsem odborníkem, jako jím není dr. Auředníček, ale mám zde některé věci, ač dr. Auředníček má jednu výhodu, že smí mluvit proti rituální vraždě, ale my pro ni nesmíme. Stěžujíc si, že celý svět je proti Hilsnerovi; není to pravda, vždyť byl dán přímý rozkaz a všecko je konfiskováno, jakmile se mluví o rituální vraždě.
A já se ptám, zná-li kolega Auředníček knihu Sohar, kde mimo jiné stojí, že ve čtvrtém paláci budou ti, kdož zabíjejí akumy, to jest křesťany. Že tam sedí židé, kteří zabíjeli všude lidi ostatních národů? Zná-li výrok rabína Elykema, že ostatní národové jsou dobytek? V talmudu je celá řada míst, kde s největší vášnivostí, zlostí a urputností se mluví proti všemu, co není židovské.
Mohl bych citovat z knihy Sohar (Jas – záře) o pronásledování národa akumů atd. Já vím, že to nepatří k věci, já jsem to nevyvolal a nerad o tom mluvím, abych nedostal výtku nerigorosnosti. Jeden známý rabín (?) píše: „Počet těch pravověrných židů, kteří z náboženských ohledů požívají lidskou krev mimo Uhry a Halič, není počet veliký a praví, že prolitá krev má být dávána do jistých pokrmů.
Tak bych mohl snášet nekonečné množství citátu, ale kdo to rozsoudí v této soudní síni, kde se jedná o důkazy a jednoduchý fakt: spáchal či nespáchal? My nejsme v rituální vraždě autoritami, ale je jisté, že se touto věcí nyní hne a že přijdou autority, které nebudou nadávat a osočovat, ale budou mluvit k věci a mírně.
První přelíčení se konalo od 12. do 16. září 1899 v Kutné Hoře. Předsedou procesu byl dvorní rada Ježek, přísedícími byli radové zemského soudu Pešek a Budccius, žalobu zastupoval státní návladní, rada vrchního zemského soudu dr. Schneider-Svoboda, Hilsnera hájil kutnohorský advokát dr. Auředníček, matku zavražděné Anežky Hrůzové jako soukromou účastnici zastupoval pražský advokát dr. Karel Baxa. O procesu vyšel u Bcauforta stenografický protokol „Přelíčení s Hilsnerem před porotou v Kutné Hoře pro vraždu v Polně.“ Proces skončil odsouzením Hilsnera pro spoluúčast na vraždě spáchané na Anežce Hrůzové k trestu smrti provazem a náhradě soudních útrat a pohřebného v částce 97 zlatých.
A mašinérie s Masarykem včele, podporována všemocným tiskem se rozběhla na plné obrátky. Masaryk, tento „génius civilní kuráže”, ač naprostý laik v oboru patologie, práv a rituálních vražd, dokázal s podporou svých židovských přátel revizi procesu jím požadovanou. Nejvyšší soudní dvůr ve Vídni odkázal proces k novému projednání před krajský soud v Písku a nařídil dobrozdání „svých odborníku“ z lékařské fakulty české univerzity v Praze. V Písku už nepadla vůbec řeč o rituální vraždě. Hilsner byl odsouzen k doživotnímu žaláři pro spoluvinu na zavraždění Anežky Hrůzové.
Nutno ještě podotknout, že oběma soudy, jak v Kutné Hoře, tak v Písku, byl uznán vinným! Svůj trest nastoupil. Po zvolení Masaryka prezidentem republiky, byl amnestován.
Slovo závěrem
Podobné případy a ještě hrůznější než Anežčina smrt, jejíž výročí vzpomínáme, se táhnou celými dějinami, malými dětmi obojího pohlaví počínaje, pannami a jinochy konče. Jenom v okolí Polné došlo ke třem vraždám. V r. 1898 byla nalezena mrtvola Marie Klímové, rovněž v dolíku, přikrytá několika vrstvami uřezaných smrčků, které byly vždy po oschnutí vyměněny. Mrtvola byla objevena příliš pozdě, aby se dala určit příčina smrti. V r. 1899 to byla Anežka Hrůzová. Další obětí se stala o pár let později Marie Pytlíková, kterou našli po spáchané vraždě hozenou do potoka u Dobrodina. Kdo prolévá krev bezbožných (ne-židů), pravili rabíni, přináší Bohu oběť. Koho považujeme za bezbožného? Rabín Elicser praví: Tím rozumíme Ježíše a jeho přívržence. (Tr, Sanh. 105.1)
Neboť oni židi, kteří zabili příslušníky ostatních národů, přijdou do čtvrtého paláce v ráji. (Sohar 138,2) – citováno výše dr. Baxou:
„Spravedlivý jest Pán a spravedlnost miluje. Na spravedlnost hledí obličej jeho.”
(Ž. 10).
Agnus Dei, qui lollis peccata mundi, dono eis requiem.
Agnus Dei, qui lollis peccolo mundi, dono eis requiem,
Agnus Dei qui toilis peccolo mundi dono eis requiem sempifernam.
Z výše uvedených pramenů ke stému výročí násilné smrti Anežky – připravila Milada Hamerníková, NOVÝ DNEŠEK č. 4/1999
