Anežka Hrůzová se narodila 16. dubna 1879 v malé usedlosti u Polné na Jihlavsku. Vedla velmi skromný vesnický život, však i přes chudobu obklopující její okolí se nikdy neuchýlila k něčemu podobnému jako je krádež . I přes tehdejší sociální problémy, které zapříčinily tyto podmínky českému venkovu, například nikdy se nekoupala v koupelně apod., si udržovala jakousi lidskou hrdost, neznala pojem nenávist, však také ne láska. Její maminka, asi šedesátiletá Marie Hrůzová, neuměla psát. Však právě tento nedostatek ji odhodlal k tomu, aby nechala svou dceru Anežku vyučit. V době, kdy bylo v hospodářství méně práce, chodila do Polné učit se šít u švadleny Prchalové. Ráda prý četla, však dle domněnek se do jejího obzoru asi sotva dostalo něco jiného než obvyklá četba vesnických dívek tehdejší doby: modlitební knížky, kalendáře, učebnice, občas nějaké katolické časopisy. Anežka byla věřící člověk. Věřila v Boha, věřila v pravdu a lásku. Chodila do polenského kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde s neskutečným zájmem naslouchala kázání děkana Šimka. Dle dochovaných výpovědí lidí z jejího okolí, byla Anežka slušné a počestné děvče, po smrti otce pomáhala své mamince s hospodářstvím, k lidem byla milá a ochotná. Boží odplata však k zadostiučinění měla velmi daleko. Anežka měla bratra Jana. Spolu s ním se nebála fyzické práce, proto jí nebylo cizí ošetřování dobytka, pomáhání při orání či vláčení na poli. Dle pozdějších židovských obhájců Hilsnera vyplývá, že Anežčin vrah měl být právě její bratr. Česká pospolitost, která spojovala český národ, toto tvrzení ani v nejmenším neuznala, ba naopak, život těchto tří lidí byl naplněn rodinnou láskou, porozuměním a soudržností v nelehkém vesnickém životě. Dle vyšetřovacího spisu, se máme i možnost dozvědět, jak vypadal jejich domov přímo do detailů. Hrůzovi bydleli na severním okraji vesnice Věžičky blízko cesty do Polné v domě č.32. Bylo to typické přízemní stavení chudých chalupníků s pecí v obytné světnici, s hnízdem jiřiček nad vchodem do chléva. Chlév a světnice byly pod jednou střechou, z chléva se vcházelo přímo do malé síně a odtud jednoduchými dveřmi do světnice. Ve světnici o rozměrech 5,55 krát 4,6 metru byl nejnutnější nábytek, postele, stůl, židle; matka Hrůzová si rozestýlala na peci. V obílené světnici byla jen dvě okna, jedno na náves, druhé na cestu. Chalupa měla dvoje jednokřídlové dveře otvírající se k návsi, jedny do síně, druhé do chléva. Věci, pro které ve světnici nebylo místo, byly poskládány v truhlách na půdě. Toť obyčejný život české dívky, kontrastující se životem měšťanstva v Polné, z větší části židovského!
